Rom, Facebook, vražda, pedofil – tato a podobná slova předhazuje Pavel Novotný na začátku dokumentu půvabné slečně jako ukázky zaručených taháků do titulků, na které typický „čecháček“ letí. Šéfredaktor jednoho z nejčtenějších českých bulvárů přitom neváhá své čtenáře, právě tyto muže a ženy z lidu, házet společně do jednoho pytle jako svébytnou formu lůzy.
Myslí ale Novotný tato svá slova vážně či jde jen o jeho další siláckou pózu, pečlivě vykonstruovanou jako obraz nenažraného hrdiny, který plive svým chlebodárcům do obličeje, zatímco mu nechápavý dav tupě aplauduje?
Věřím, že Pavel Novotný je muž bez iluzí. Věřím, že je ryzím pragmatikem, který „kašle na školy, protože musí živit rodinu,“ jak ostatně v Klusákově snímku zaznívá. Má ovšem právo poučovat čtenářskou mrvu ohledně strategií, kterak jí uplést co nejpohodlnější ohlávku?
Průvodní text Dělníků bulváru na webu ČT tvrdí, že „filmová reflexe záměrně není plakátovým odsudkem mediálního světa pomluv.“ Potud tedy platí, že kdo chce Novotného poslouchat, budiž mu přáno.
Svým kvalitně budovaným PR klade Novotný rovnítko mezi český bulvár a své jméno. Sám sebe pasuje do pozice gurua, na níž má nárok, dokud zvládne svou diváckou lůzu bavit. Přesně a pouze tak dlouho mu budou jeho „tupé ovce“ naslouchat.
Vyprázdněná forma hypertrofuje prázdný obsah
Co měl ale na mysli režisér Vít Klusák, když se rozhodl zvolit tak prvoplánovou vypravěčskou řeč, kterou Dělníci bulváru bijí do očí? Líčené události se střídají jedna za druhou, jako maso na pásu vedoucím jatky. Významnost jednotlivých sdělení určuje pouze divák.
Jakou hodnotu má informace o zdravotním stavu Ivety Bartošové pro někoho, kdo tuto pop-divu nezná? Asi takovou jako třicetisekundový záběr na misky sushi pohybující se ve dvou řadách či rotující vibrátory. Klusák klade tyto události vedle sebe, jakoby chtěl upozornit na absenci apriorního významu sdělovaného.
Strohý, až řemeslný popis toho, co zrovna pás přináší. To je práce bulváru, sekat kus za kusem, podle momentální chuti divácké masy. Není však proč se pohoršovat, podobné zákonitosti platí i ve zpravodajství, jen s optikou zaměřenou na jiný typ „faktů“.
Veškeré „šťavnaté“ scény už dokumentarista vystřílel v upoutávkách a trailerech, podobně jako bulvárním článkům dochází náboje již po perexu. Dokument samotný mnoho nového nepřínáší a pracuje s efektem, který známe právě z bulvární stránek. Na obalu poutá senzací, uvnitř zklamává prázdnotou.
Klusák hypertrofuje prázdný obsah prostřednictvím ještě exemplárněji vyprázdněné formy, kterou opakovaně bije diváka do hlavy. Snad je nebetyčná tupost způsobu, jakým režisér vypráví, skutečně snahou ártově zveličit repetitivní úděl bulváru. To naznačuje i název celého dokumentu. V opačném případě jsou Dělníci bulváru obyčejným dalším objevením Ameriky.